CZ:Cache je umístena na vojenském hrbitove v Olomouci-Cernovíre
EN:Cache is placed on military cemetery in Olomouc-Cernovir

Vzhledem k charakteru místa, dodržujte prosím pietu.

Následující text vám k nalezení cache nijak nepomuže, ale doporucujeme si ho precíst. Seznámí vás s historií tohoto místa. Nejsme jeho autory, ale lépe by jsme to urcite nenapsali...

ÚVODEM
je nutno uvést, že podobný vojenský hrbitov pravdepodobne nikde jinde u nás neexistuje. Jsou tu pohrbeni príslušníci c. k. rakousko-uherské armády, carské ruské armády, i pozdejší armády ceskoslovenské. Prevažují tu však hroby vojáku, jejichž smrt následovala po válecných zraneních v prubehu první a druhé svetové války.
Hrbitov je mimorádný predevším zpusobem pohrbívání: behem I. svetové války byli zemrelí vojáci pohrbíváni po dvou do jednoho hrobu, a to bez ohledu na národnost, vojenskou hodnost a státní príslušnost, tedy bez ohledu na to, na které strane ve válce museli bojovat a padli. Byl však cten rozdíl náboženského vyznání a proto jsou na témž hrbitove, ale oddelene, pohrbeni vojáci vyznávající islám, v jiné lokalite Hebrejci a oddelene zase príslušníci pravoslavné církve. Nejvetší cást hrbitova byla vymezena pro krestany rímskokatolického a evangelického vyznání. Nikde jinde u nás není hrbitov, kde by došlo k podobnému zpusobu pochovávání padlých a zemrelých vojáku! Jenom zde na jednom hrbitove leží vedle sebe mrtví všech náboženských vyznání pri dodržení zvláštností každé víry a jinak bez ohledu na hodnost, národnost, barvu pleti nebo politický postoj zemrelého vojáka - nebot po smrti si jsou všichni rovni. Nemohl by práve tento vojenský hrbitov pripomenout naší soucasné spolecnosti tolik potrebnou toleranci, snášenlivost mezi vyznavaci Mohameda a Krista?
Cernovírský vojenský hrbitov má však ješte svou tretí, snad prímo ceskou zvláštnost nesoumeritelnou s jiným vojenským hrbitovem kdekoli na svete: je tak zdevastován, že v soucasné dobe lze rozpoznat a urcit méne než deset hrobu z puvodního poctu více jak 3910.


Tyto kríže už na hrbitove nenajdete.

NE VŽDY TOMU TAK BYLO
Do konce první republiky Ceskoslovenská armáda vzorne pecovala a udržovala všechny hroby. Po 15. breznu 1939 hrbitov prevzala Správa hrbitovu a krematoria mesta Olomouce. Byl sice zarazen mezi kulturní památky, avšak ponechán svému osudu. Kríže, pomníky, obrubníky byly rozkradeny, hroby zapleveleny, cesticky zarostly, takže nedávný vzhled vojenského hrbitova bylo možno srovnávat s devastovanými židovskými hrbitovy po nájezdech Hitlerovcu.
Vojenská posádková správa se v devadesátých létech opakovane snažila o likvidaci náletové vegetace, hnijícího listí a cerných skládek, ale dnešní Ceská armáda nemá vojenské hrbitovy v péci a tak jednorázový zásah nestací. Ceská vláda v roce 1999 uvolnila MO 3 miliony korun na péci o 72 240 hrobu na našem území a 6733 hrobu našich vojáku na území dalších osmadvaceti zemí sveta. Což znací 37 korun na jeden hrob Pokud jde o Cernovír, tak tam nedorazila z techto zdroju ani jedna.
Mesto Olomouc loni venovalo 80 000 Kc - byl postaven nový plot, vysazeny nové dreviny, ale hrbitov stále spíše ukazuje velmi špatný vztah naší populace k hrobum padlých, než aby byl ukázkou vdecnosti a pocty našim mrtvým, kterí kdysi za nás položili své životy. Prípadne úctu k majestátu smrti obecne.
Navzdory tomu, že CSR již v roce 1929 podepsala Ženevskou úmluvu a roku 1938 ji ratifikovala zákonem c. 23/Sb., a tak se zavázala, že … bude pecovati o to, aby mrtví byli cestne pohrbeni, aby jejich hrobu bylo šetreno a aby mohly být vždy nalezeny … Trvající devastace vojenského hrbitova, vztah obcanu k hrobum ukazuje, do jaké velké míry je morálka príslušníku našich národu i jejich vlády devastována.
Naši politictí predstavitelé si arcit obcas stežují, že CR nemá hrob Neznámého vojína. Zrejme proto, že kde se blýsknout a proslovit nejaké moudro pri kladení vencu. Neznámých vojínu je v Olomouci pohrbeno témer pet tisíc, pánové! Nikdy se mi však nepovedlo na cernovírský hrbitov zavést nejakého politika. Prišli jedine církevní predstavitelé, jenže na tech další osud hrobu našich vojáku padlých ve válkách vubec nespocívá, aniž by to byla jejich odpovednost!



Dnešní podoba zachovalejší cásti.

KDO VŠECHNO
Neznámo kde na tomto cernovírském vojenském hrbitove leží nekterí naši hrdinové, generálové (podmaršálek Kroupa, generál Elbogen a další), asi i biskupové, opati a možná i nekterí z premyslovského rodu, -- a odpocívají docela v blízkosti nejvetších moravských darebáku, odsouzených a pak popravených vrahu, zlodeju a násilníku.
Podle údaju historiku je od roku 1650 je v Olomouci stálá vojenská posádka; tak vznikla mestu povinnost pohrbívat zemrelé vojáky. Katolíci byli pohrbíváni na príslušných farních hrbitovech. Od roku 1744 ale byli katolictí vojáci pohrbíváni na hrbitove u kostela P. Marie na Predhradí, od roku 1749 též na hrbitove špitálu sv. Ondreje.
Pro pohrbívání vojáku - nekatolíku (predevším luteránu) prikázal magistrát mesta dne 14. II. 1741 vyhledat místo pro hrbitov. Byl nalezen nepatrný pozemek (7 x 14 sáhu) u tzv. kapucínského pole pri Terezské bráne za civilním hrbitovem, oplocený plankami. Brzo nedostacoval, proto byl roku 1760 vojenský hrbitov presunut o kousek dál, pres císarskou silnici k hostinci U Dreveného zvonu. Na tento vojenský hrbitov se pozdeji pohrbívali vojáci všech vyznání až do roku 1834. Zrušený hrbitov vojenská správa odprodala ve verejné dražbe dne 22. 4. 1844.
Ješte pred tím, roku 1832 zakoupila vojenská správa pro nový vojenský hrbitov pozemek na Tabulovém vrchu v blízkosti strelnice. Prvý pohreb se zde konal v roce 1834. Císarským narízením z 21. XI. 1866 pak bylo prikázáno pohrbívání zemrelých vojáku na civilních hrbitovech. Poslední vojenský pohreb se navzdory tomu na tomto novém vojenském hrbitove konal 3. IX. 1869.
Farnost Klášterního Hradiska pri bývalém prelátském kostele sv. Štepána si nekdy tesne pred rokem 1869 zrídila vlastní farní hrbitov v Cernovíre, pri polní trati Na Vlcinci. Této skutecnosti využilo velení olomoucké vojenské posádky, hledající náhradu za rušený hrbitov pod Tabulovým vrchem a zakoupilo vetší pozemek za malým civilním cernovírským hrbitovem. První vojenský pohreb se zde konal 4. XI. 1869.
Do 1. svetové války (do srpna 1914) bylo na tento hrbitov pohrbeno 777 zemrelých vojáku. Již v prvních týdnech a mesících první svetové války však Vojenská nemocnice v Olomouci ošetrovala desetitisíce ranených a nemocných frontových vojáku z oblasti Lvova a Halice. Puvodní mírová kapacita lužek na Hradisku byla rozšírena z 470 na 1000, byly vytvoreny záložní a nouzové nemocnice v Olomouci s kapacitou lužek asi 4000, ale ani tyto nestacily. Proto postaveny desítky drevených baráku a stany s kapacitou dalších 4000 lužek. V prvních týdnech a mesících války bylo do Olomouce prisunuto napr. jen 15 000 nemocných úplavicí, 1000 tyfem a 600 cholerou. (Za 1. svetové války v péci VN Olomouc bylo 55 952 vojáku s infekcním onemocnením, z nich zemrelo 1665. V olomouckých vojenských lazaretech bylo behem 1. svetové války hospitalizováno témer pul milionu ranených a nemocných vojáku.)
Trebaže úmrtnost nebyla velká (méne než 3%) vojenský hrbitov nedostacoval. Proto se pohrbívalo po dvou mrtvých do jednoho hrobu. Predpokládám, že samostatne po jednom, byli do hrobu pohrbíváni vyšší dustojníci.
Každý hrob byl oznacen podle náboženského vyznání, bud prostým cerným litinovým krížem, nebo pravoslavným krížem, u muslimu pomníckem s pulmesícem, u Židu šesticípou hvezdou. Na každém hrobe byly rovnež tabulky se jmény a presnými údaji o pohrbených.
Cernovírský vojenský hrbitov návalu válecných ztrát nedostacoval. Proto byl již behem prvních válecných let byl znacne rozšíren na soucasnou plochu 1,5 ha. Na hrbitove byly postaveny dve otevrené kaple, vetšinou z dobrovolných penežních príspevku. První otevrená kaple s kopulí pro vyznavace krestanských konfesí, ta druhá, také otevrená s náznakem malé mešity jako úcta padlým muslimského vyznání. Posvecení kaplí dne 16. prosince 1917 byl osobne prítomen poslední rakouský císar Karel I.
Ale život šel dál. Podle statistických (urcite nepresných) údaju (cerpáno z hlášení vyžádaného nemeckou brannou mocí v Praze, údaje zrejme poskytla nemecká protektorátní olomoucká radnice podle svých chybných záznamu, hlášení je uloženo ve Vojenském archivu v Praze) bylo za I. svetovou válku (do 1. I. 1920) na cernovírském hrbitove celkem 1724 nových hrobu, z nichž v 197 hrobech je 325 pravoslavných Rusu, v 51 hrobech je 51 mrtvých mohamedánu a v 12 hrobech je pochováno 12 Židu, v zbývajících hrobech jsou pochovány osoby ruzných národností, v prevážne vetšine vždy po dvou v jednom hrobe. Od založení hrbitova do konce první svetové války tedy bylo, dle údaju mestské Správy hrbitovu hrbitove celkem 2501 hrobu.

Z KRONIKY DIVISNÍ NEMOCNICE
Každorocne na den l. listopadu se na cernovírském hrbitove odehrával pietní akt, tryzna za zemrelé k uctení památky padlých. Hrbitov byl slavnostne osvetlen lihovými plameny a pochodnemi, všechny hroby pietne upraveny a ozdobeny, vzpomínkový projev pronesl nejcasteji velitel olomoucké posádky a na záver vojenská hudba zahrála chorál a hymny. Slavnost organisoval správce vojenského hrbitova, tato správa byla soucástí duchovní služby pri Vojenské nemocnici. Z nemocnice se úcastnili dustojníci, gážisté a mužstvo. 1. listopadu 1920 a 1921 mel vzpomínkový projev velitel 7. peší divise arm. generál Kroupa.
Krome techto pravidelných tryzen se na cernovírském hrbitove konaly vetší vzpomínkové slavnosti pri návšteve zahranicních vládních delegací.
Dne 1. srpna 1923 navštívila hrbitov delegace Království Srbska, Chorvatska a Slovinska vcele s vojenským ataché plukovníkem generál. štábu Michailem Neuradovicem. Dne 8. a 9. listopadu 1923, kdy v Olomouci vystupovala jihoslovanská pevecká skupina Stankovic, se na vojenském hrbitove v oddelení Jihoslovanu konala tryzna za úcasti vojenské hudby a deputace útvaru. Dne 29. ríjna 1930 si prohlédl válecné hroby s povolením MNO šéf madarské péce o válecné hroby ministerský rada Rudolf von Prasek z Budapešti.
Od 29. cervna 1921 byl stanoven paušál pro udržování hrobu ve vojenské správe. V roce 1926 na vojenském hrbitove zlikvidovány listnaté stromy, které každorocne zpusobovaly opadem listí znacný neporádek a na hrbitove vysázeno podél chodníku 100 kusu ušlechtilých zderavu.
Podle protektorátního hlášení mesta Olomouce zde bylo behem první CSR (od 1. I. 1920 do 24. X. 1939) pohrbeno 388 príslušníku ceskoslovenské armády. Podle údaju z mesta by tudíž melo být na vojenském hrbitove k 29. ríjnu 1939 jen 2889 hrobu. Tato císla však vubec nesouhlasí se skutecností! Podle zápisu v Kronice divisní nemocnice 7 vojenská správa hrbitova pecovala v roce 1921 o 3475 hrobu, v roce 1922 o 3516 hrobu, v roce 1923 o 3548 hrobu a v roce 1924 o 3573 hroby. (Pocet úmrtí ve vojenské nemocnici se pohyboval každorocne mezi 20-30 zemrelými vojáky. Tedy každorocní nárust poctu hrobu podle údaju nemocnice odpovídá.)
Avšak v nedávno vydané publikaci (Hovadík, Hradecný: 750. výrocí Cernovíra, Olomouc, 2000) se uvádí pocet hrobu podstatne nižší, jen 1771 hrobu! Jak patrné, údaje mestské Správy hrbitovu o poctu hrobu na vojenském hrbitove jsou neverohodné a nesouhlasí ani s jejich predchozími údaji.
Instituce momentálne vojenský hrbitov spravující, má své podklady bud neúplné, nebo v neporádku. Podle našeho velmi skromného odhadu by melo dnes pecováno nejméne o 3873 hroby, z nichž približne v 1582 bylo pohrbeno po dvou mrtvých vojácích. Na vojenském cernovírském hrbitove je pohrbeno nikoliv ke trem tisícum vojáku, jak se uvádí, ale mnohem víc, pravdepodobne pres ctyri a pul tisíce padlých a zemrelých vojáku.
Po roce 1945 nebyla obnovena ceskoslovenská Vojenská duchovní správa a mestská péce se transformovala na Oddelení hrbitovu a krematoria Národního výboru mesta Olomouce. Dnem 1. ledna 1949 byl hrbitov zarazen do správy Pohrebnictví u komunálního podniku Služby verejnosti Jednotného národního výboru v Olomouci. Podle údaju mesta Olomouce za dobu II. svetové války bylo na vojenském cernovírském hrbitove pohrbeno (od 24. 10. 1939 do 7. 1. 1945) 45 osob. (V nemeckém vojenském lazaretu na Klášterním Hradisku v dobe Protektorátu zemrelo 566 ranených a nemocných vojáku, ale ti byli pohrbeni na olomouckém Ústredním hrbitove.) Na vojenském hrbitove se pohrbívalo ješte po roce 1945, pravdepodobne poslední pohreb se zde dokonce konal ješte pocátkem sedmdesátých let. Pocet pohrbu z této doby nám není znám a urcite byl nepatrný.

OSOBNOSTI POHRBENÉ NA VOJENSKÉM HRBITOVE
Z výjimecných osobností pohrbených na cernovírském vojenském hrbitove je nutné pripomenout predevším výše uvedené pohrbení na Hradisku nalezených rakví a pozustatku dle ústního podání prenesených z mausolea zrušeného kláštera. Jde pravdepodobne o kostry opatu a dalších osobností v minulých staletích na Hradisku pohrbívaných s velkou okázalostí. Z dochovaných záznamu víme, že to mohou být pozustatky i arménského biskupa, který v XVIII. století zemrel na Hradisku na ceste k papeži do Ríma. Nelze také vyloucit, že šlo o pozustatky nekterých olomouckých biskupu a clenu premyslovského rodu, nebot soucasnou existenci jejich ostatku v krypte pod kostelem sv. Štepána nikdo neoveril. Jejich pohrbení v míste severovýchodního okraje hrbitova nelze nalézt, protože od doby pohrbení techto ostatku byl hrbitov za svetové války rozšíren a dnes nikdo hranici puvodního hrbitova nezná.
Zajímavý je osud dalších skupin pohrbených vojáku. Predevším vojáci príslušníci židovského vyznání, byli pohrbíváni i mimo vojenský hrbitov pécí židovského pohrebního spolku Cewrah kaddischah na olomouckém židovském hrbitove. Tam je 35 hrobu židovských vojáku rakouské a ruské armády. Na cernovírském hrbitove snad zustalo 12 židovských hrobu, ale jejich lokalitu na zpustošeném hrbitove dnes nelze nalézt.
Další národnostní skupinou, která se od ostatním mrtvých oddelila, byly zemrelí Jihoslované. Díky vztahu predválecného Ceskoslovenska k Jugoslávii v Olomouci vznikla Ceskoslovensko-Jihoslovanská liga, která se zasloužila o postavení Jihoslovanského mausolea v dnešních Bezrucových sadech proti Michalskému výpadu. Do krypty tohoto honosného mausolea s nápisem Vernost za vernost - Ljubav za ljubav bylo behem let 1926-1936 preneseno prý 173 exhumovaných pozustatku vojáku z cernovírského vojenského hrbitova a více jak tisíc exhumovaných pozustatku z ostatních pohrebišt na území Moravy a Slezska z doby 1. svetové války, tedy celkem prý 1188 exhumovaných. Toto mausoleum v roce 1936 prevzala do své péce Jugoslávie. V soucasné dobe jsou vlastnické vztahy tohoto výsostného jugoslávského území nevyjasneny. O mausoleum nepecuje nikdo, stavba je devastován, nicena sprejery, a jak to dopadá s lidskými pozustatky, nikdo neví. Ostatne ani o uvádených 173 exhumovaných na vojenském hrbitove není žádný záznam. V Kronice divisní nemocnice 7 je pouze zaznamenáno k roku 1926: Na poukaz generálního inspektora hrobu Království S. H. S. byly na zdejším hrbitove (Cernovíre) exhumovány mrtvoly vojínu Alex. Durdevice a Božidara Zlatice a uloženy v nove postaveném Mausoleu v Michalském výpade. Okázalé slavnosti odhalení Mausolea se konaly od 10.-12. cervence. Z nemocnice se úcastnila vetší delegace. - Tedy je záznam pouze o dvou exhumovaných Jihoslovanech!

NEJEN JIHOSLOVANÉ
Na cernovírský vojenský hrbitov rovnež bylo pohrbeno dvanáct amerických letcu, jejichž stroje se zrítily nad Olomoucí v prosinci 1944 a v únoru 1945. Jejich pozustatky však byly v roce 1946 prevezeny na pohrebište jejich divise ve Francii. Sovetské vojáky, padlé v kvetnu 1945, ci zemrelé na Hradisku, prevezli v únoru 1946 na komunální Ústrední hrbitov k Neredínu. Na tomto hrbitove bylo vycleneno v roce 1946 Cestné pohrebište padlých za II. svetové války, kde jsou soustredeny ostatky sovetských vojáku z celé strední a severní Moravy, 22 vyšších a 40 nižších dustojníku pohrbených pod náhrobky s rudou hvezdou a celkem 1435 ostatních vojáku pohrbených ve spolecném hrobe, z nichž jen tretina je známa svým jménem. Sluší se pripomenout nekteré osobnosti pohrbené na cernovírském vojenském hrbitove. Armádní generál Josef Kroupa (1861-1924) byl zde mezi rady hrobu dustojníku a rotmistru pohrben v cervnu 1924 a jeho náhrobek je jeden z posledních dosud citelných. Tento nekdejší c. k. polní podmaršálek po skoncení války prijal službu v cs. armáde ve funkci velitele 7. peší divise v Olomouci. Byl neprávem narcen z 'rakušáctví' a pensionován. Byl to muž s mimorádne širokým kulturním rozhledem, vynikající tenorista a má nesmírné zásluhy o vznik a rozvoj ceského divadla v Olomouci i o výrazný rozvoj olomouckého sportu. Zemrel jako tajemník Mestského divadla v Olomouci. Jeho osobnost je stále nedocenená! Generál zdrav. MUDr. Karel Elbogen, který po celou I. svetovou válku velel Vojenské nemocnici v Olomouci a všem dalším pomocným a nouzovým nemocnicím zrízeným ve verejných budovách po celé Olomouci. Do jeho podrízenosti patrily také veškeré spádové nemocnice na celé severní a strední Morave, od Svitav a Krnova až po Hodonín vcetne. Po vzniku CSR odešel gen. MUDr. Elbogen do výslužby, ale i nadále pracoval jako smluvní lékar v pobocce VN ve Šternberku. Po nenadálém úmrtí velitele vojenského lécebného ústavu ve Šternberku plk. Stavela byl jmenován velitelem tohoto vojenského lécebného zarízení, avšak necekane tragicky zahynul dne 24. dubna 1928 (ve Šternberku na nádraží uklouzl a spadl pod vlak). V poslední vuli si prál 'tento znamenitý vojenský lékar a clovek vysokého charakteru a zlatého srdce' být pohrben na vojenském hrbitove v Cernovíre. Katafalk s rakví byl postaven v nemocnicní kapli, pocta to, která predtím jen jednou byla prokázána jinému zemrelému veliteli nemocnice. Generál MUDr. Elbogen byl pohrben s mimorádnými poctami dne 27. dubna 1928 za ohromné úcasti obcanstva. Dnešní lokalitu jeho hrobu neznáme.
Jeden z posledních pohrbu na cernovírském hrbitove je místo odpocinku kpt. Vratislava Lišky, který havaroval pri cvicném letu na školním letounu dne 11. ríjna 1948. Byl to jeden z významných ceskoslovenských pilotu v RAF, kterí se zasloužili v leteckých bojích o Velkou Britanii.
Z dalších zde pohrbených, spíše výjimecných než významných osobností nutno jmenovat alespon dva. Šikovatel Lopatinski. Polák odsouzený k trestu smrti za pokus o vraždu svého tyranského velitele. Dne 16. IV. 1885 byl popraven na nádvorí Klášterního Hradiska. Stal se hrdinou jedné z jinotajných povídek K. M. Capka-Choda jako Šikovatel Lemanický. Nejvíce vzruchu a nejen po celé Olomouci prinesl ve své dobe tajný pohreb Martina Leciána, vojenského zbeha, nejznámejšího moravského lupice a vraha, popraveného pražským katem Leopoldem Wohlschlägerem na šibenici v garnizónní veznici dne 6. X 1927. Na 'neznámém' hrobe tohoto proslaveného zbojníka se objevovaly položené kytice ješte pocátkem devadesátých let minulého století; legendy a popevky o Leciánovy jsou známé dosud. Za zmínku stojí, že Leciánovi venoval své pero agent Kominterny E. E. Kisch a ješte v padesátých létech se ho jako hrdinu 'trídního boje' snažil popularisovat Vojtech Cach. Zarazil mu to údajne osobne Zápotocký. Na cernovírském hrbitove bylo pohrbeno jiste ješte mnoho významných osob, o kterých se dnes neví a které také díky znicenému hrbitovu zustanou na veky zapomenuty.
Za našich casu se arcit opet menil název spravující instituce, v soucasné dobe je to Správa hrbitova, priclenena jako príspevková organisace k Magistrátu mesta Olomouce. Zajisté také v této instituci (jako ve všech ostatních) vzrostl pocet úredníku soucasne s rustem prikázaných poplatku za hrob. Pritom vlastní péce o hrbitov a hroby ustala. Jako první byly zlikvidovány vzpomínkové tryzny za padlé, konané pravidelne každý rok 1. listopadu. Hroby zarostly plevelem, spadané listí a odhozený odpad nikdo neuklidil. Co nebylo k hrobum natrvalo pripevneno, to bylo rozkradeno. Ale nakonec zacaly být urezávány i litinové kríže, prodávané do Sberných surovin. Hodily se i opracované kameny, které bylo možno použít do novostaveb. Z vojenského hrbitova se poztrácely. Rovnež oplocení, které ani nestacilo ztrouchnivet, bylo rozkradeno.
Dnes již nikdo nepozná kde a kdo byl pohrben, z rad v zákrytu vyrovnaných hrobu se stalo neudržované smetište. Slávu hrbitova pripomínají chátrající a rozpadající se dve otevrené kaple. Nové drevené oplocení a vysázení nevhodných listnácu nebrání dalšímu rozkrádání toho, co dosud na hrbitove zbývá. Úredníci Magistrátu mesta Olomouce, zodpovední za péci o hroby, zatím tuto svou péci provádejí jen udržováním neúplných a pochybných záznamu, neprojevují ani zlomek snahy o nápravu katastrofální situace. A mesto Olomouc soucasne marne pátrá, jak a kde zamestnat delikventy, odsouzené k pracovním trestum.

(Autorem clánku je Plk.Dr. Josef Šváb, foto.T.Jemelka,MilanoXTeam, prevzato ze serveru www.militaria.cz)

Toto misto mne nadchlo. Historie, pekne misto, tajemno, ticho, krasne pripravena schranka. Diky za peknou hru. OUT:TB, IN:nic.