Trvalejšími připomínkami starších i novodobých židovských obcí zůstaly především někdejší ghetta, synagogy a hřbitovy. Ve Stříbře nám z těchto hmotných a nemovitých památek zůstala pouze torza.

Židovská branka

Ghetto v pravém smyslu slova ve Stříbře nevzniklo. V této souvislosti se pouze připomíná tzv. „Židovská branka" v jihovýchodní části města ve vnitřních městských hradbách. Jedná se o prostou valně klenutou branku z cihel druhé poloviny 18. století, postavenou na místech původního úzkého průchodu v městských hradbách, jejíž prostý oblouk, polokruhový a bez profilu překlenuje uličku vedoucí vnitřní zdí městských hradeb vedle židovského domu (Judenhaus) a zpřístupňuje prostor Kostelního náměstí. Vedlejší dům, nyní se slunečními hodinami zvaný občas „Dům u slunce", byl ve středověku jediným vymezeným obydlím židů ve městě.

 Zde na prvních souřadnicích zjistíte hodnoty A1 - A12 pro výpočet následného Waypointu a to bývalé synagogy 

Osudy synagogy

V náboženském životě Židů zaujímá synagoga zvláštní místo a v určitém smyslu představuje ústřední instituci judaismu. Byla zpravidla centrem života obce a byla střediskem obecní, vzdělávací a společenské činnosti. Její hlavní účel však byl vždy bohoslužebný.

Osudy stříbrské synagogy ve značné míře symbolizují osudy židů ve Stříbře. Po vzniku a značném rozkvětu přichází doba utrpení a po ní zapomnění.

Dne 5. 3. 1878 požádal Leopold Ignác Weil, představený místní židovské náboženské obce, starostu horního královského města Stříbro o povolení výstavby synagogy ve dvoře domu č. 16 (tzv. Rabínský dům) na parcele číslo 53/1 a 651 na Ringplatz a předložil mu její stavební plán, který zpracoval stříbrský stavitel Andreas Deimling.
Původně se jednalo o jednopodlažní budovu 10,00 m x 15,10 m o celkové výšce 11,70 m z kamenného zdiva s valbovou střechou, konstrukce krovů ležatá stolice, střešní krytina obyčejná tašková s podmazáním. Objekt byl situován podélnou osou ve směru východ – západ, původně jediný vstup byl z jižní strany. Nad úrovní prvního podlaží byla na jižní a severní straně po pěti a na jižní straně tři dvoukřídlá obloukovitá okna. Dispozičně byla budova řešena tak, že v přízemí, které sloužilo jako modlitebna, byla jedna velká místnost, v jejíž jedné třetině byly umístněny dva sloupy jako zakončení portálu, které nesly podlahu druhého podlaží, a malá chodba se schodištěm do prvého podlaží. Konstrukce podlah byla kameninová, oproti vnější úrovni snížena o 0,13 m schůdkem na vstupu. V místnosti modlitebny byly umístěny dvakrát lavice pro čtyři v šesti řadách. To je celkem 48 míst, která byla orientována čelem na východní stranu. Výška této místnosti byla 3,85 m. První podlaží bylo přístupné z chodby v přízemí po jednoramenném pravotočivém schodišti, které začínalo na straně oproti vstupním dveřím. Podlaha podlaží byla dřevěná z hoblovaných prken na sraz a vytvářela ochoz o šířce 2 metrů na jižní a severní straně, na západní o šířce 3,15 m a na východní straně byla podlaha ukončena nosnou zdí portálu. Zabudované dřevěné vyřezávané zábradlí mělo výšku pouhých 0,8 m. V prostoru ochozů byly umístěny na podélných stranách dvě řady lavic pro devět lidí. Na západní straně stupňovitě tři lavice. Dvakrát pro osm a jednou pro pět osob. V prvním podlaží tak bylo k dispozici 61 míst. Fasáda byla značně členitá. Jednoduchými ozdobnými prvky, prostým zvýšením profilů, bylo provedeno zvýraznění oblouků oken, nosných svislých a vodorovných prvků. V blíže neurčeném prostoru dvora byla dle výpovědi pamětníků (stříbrský rodák J. Tůma, rok narození 1922) vybudována i replika Zdi nářků. Snad se jednalo o opěrnou zeď v severojižním směru, jejíž zbytky se však nedochovaly. Koncem měsíce července (29. 7.) 1879 proběhlo oficiální posouzení dokončeného díla a stavba byla ukončena a povoleno její užívání.
Avšak již od roku 1888 byla vedena jednání o možnosti provedení přístavby venkovního schodiště. Snaha představitelů místní židovské komunity byla realizována dnem 19. srpna 1891, kdy venkovní přistavené schodiště, v pohledové straně do náměstí, s podestovou deskou a ochrannou deskou z plechové krytiny, bylo zkolaudováno.
Budova byla pro své účely používána až do roku 1938, kdy záborem pohraničí a jeho přičleněním k Německu byla většina obyvatel neněmeckého původu donucena město Stříbro opustit. Ještě na jaře roku 1938 (21. března 1938) žádá stavitel Rudolf Bergr o povolení úprav v okolí synagogy pro podnikatele jménem Franzi Hammerschmied. V průběhu „Křišťálové noci“ (9. –10. listopadu 1938) byla synagoga včetně přilehlého domu č. 16 vyrabována a vše, co mělo jakoukoliv souvislost s židovstvím, bylo zničeno. Později budovy přešly do majetku města. V roce 1940 byl objekt synagogy i domu č. p. 16 od města za cenu 10.000 říšských marek odkoupen organizací Hitlerjugend, která zde zřizuje společenské prostory pro svoji činnost včetně ubytovny. Pro potřeby státní moci je v září roku 1942 provedena úprava budovy bývalé synagogy v ceně 1 032,80 říšských marek na zajatecký tábor. Budova poté slouží k ubytování zajatých francouzských důstojníků ze zajateckého tábora Černošín, zařazených do pracovního komanda v místní prádelně wehrmachtu.

Po skončení okupace je objekt do padesátých let nevyužíván a chátrá. Teprve v roce 1958 začíná obrat. Svým č. j. výst. /754/1958/16-4/Ti z 23. 1. 1958 Odbor výstavby rady ONV ve Stříbře na základě žádosti rady MNV Stříbro nařídil majiteli domu č. 16 provedení nutných úprav k zabezpečení bezpečnosti. Majitel objektu – v tomto případě tedy Židovská náboženská obec Plzeň – se 6. února 1958 odvolala ke Krajskému národnímu výboru. Přesto dne 13. června 1958 předseda MNV Stříbro vzhledem k nečinnosti vlastníka žádá o souhlas k vyvlastnění objektu budovy č. p. 16 a její následné demolici.

Na jednání 14. října 1958 zástupce Židovské náboženské obce Plzeň JUDr. Tanzer Lev následně po posouzení skutečného stavu objektů a návrhu na demolice objektů vzhledem k nedostatku finančních prostředků navrhuje dům č. 16 mimo objektu ve dvorním traktu (vlastní synagoga) bezúplatně darovat státu zastoupeným MNV Stříbro. Rada MNV Stříbro s tímto l6. října 1958 vyslovila souhlas a 24. června 1959 byl vydán demoliční příkaz na demolici neobývaného rohového domu č. 16; budova ve dvoře je vlastníkem pronajata Státním statkům – oborový závod Stříbro. V roce 1966 je objekt bezúplatně převeden do vlastnictví nájemce. Dne 6. června 1966 bylo vydáno stavební povolení č. 674/66, kterým byla povolena rekonstrukce bývalé židovské synagogy u č. p. 16 ve výši nákladu 402 869 Kčs na zemědělské laboratoře státního statku. Přestavba byla ukončena 21. ledna 1969. V roce 1981 byly na objektu provedeny další stavební úpravy pro jeho využití jako Dům pionýrů a mládeže. Rozhodnutím Fondu národního majetku č. 2508/92 bylo vlastnictví objektu převedeno zpět na město Stříbro. Po té objekt sloužil jako Dům mládeže a později sem byla přemístěna Správa majetku města Stříbra, jenž dům užívá doposud. Majetkem Židovské náboženské obce Plzeň je již pouze přilehlá parcela číslo 53/1 o výměře 384 m2 a parcela číslo 651 o rozloze 54m2.

N 49°(4*A6+A8),A9(A5+A6)

E 13°(A11+A12-A4)(A1-A2+A8),A10A2A12 

Zde zjistíte hodnoty B1 - B7 pro výpočet následného Waypointu a to finální cache. 

 Židovský hřbitov

Neodmyslitelnou součástí židovského osídlení byl hřbitov, který původně mohl být i uvnitř města, od roku 1787 však všechny hřbitovy, včetně křesťanských, musely být povinně mimo hradby města. Proto další významnou aktivitou židovské náboženské obce byla výstavba hřbitova.

Žádostí z 5. 11. 1901 (27204/1901) Židovská náboženská obec Stříbro zastoupená svým představeným Ignácem Weilem, požádala o povolení výstavby hřbitova na parcele číslo 1763 o rozměrech 90,3 x 24 m s obvodní zdí o výšce 2 m. Projektant a stavitel Hacker a zástupce představenstva židovské obce Moritz Lederer dne 20. 5. 1902 předložili městské radě k posouzení dva projekty. První na výstavbu hřbitovní místnosti a druhý na výstavbu vlastního hřbitova. Dne 12. 8. 1902 byl hřbitov vytyčen a vydáno povolení o jeho užívání.

Dne 23. září 1903 bylo provedeno řízení o kolaudaci stavby hřbitovní místnosti, 28. října 1903 bylo rozhodnutím č. Z 1418 přiděleno č. p. 509 a dnem 3. listopadu 1903 bylo povoleno používání budovy.

Jako první byla na novém židovském hřbitově pohřbena Weil Ornesstine 1872 – 29. 9. 1902, jako poslední Popper Markus 6. 6. 1865 – 28. 6. 1935.

U jižní hřbitovní zdi je 10 hrobů (jeden z nich bez náhrobku), které údajně patří uprchlíkům z Haliče a Bukoviny, kteří v období po roce 1915 v počtu 1 385 ve Stříbře pobývali, ale podle místa uložení jde o hroby, které byly vytvořeny v období mezi 19. 1. 1910 až 27. 3. 1917, jejichž povrch se liší jiným uspořádáním navršené zeminy – zemina je tvarována do pyramidy, náhrobky z pískovce s nečitelnými hebrejskými znaky jsou ve dvou případech vyzdobeny. V prvém případě jde o Davidovu hvězdu v záhlaví, v druhém případě se jedná o dvoulistou korunu v zápatí. Z tohoto důvodu je velmi nepravděpodobné, že by tyto hroby patřily těmto uprchlíkům.
Hřbitov sloužil k poslednímu odpočinku převážně židovských obyvatel Stříbra, jsou zde však pohřbeni i židé z okolních vesnic jako je Cebiv (Rosenberger Fransizka – 1913), Černošín (Schwarz Leopold – 1924), Vlkýš (Pinková Sophie – 1920), Mutětín (Schwarzkopfová Anna – 1917), Kladruby (Grünhut Josef 1922, Küblová Rosa – 1907). Většina novodobých náhrobků nese signaturu výrobce W. Móckel – Asch (Aš).
Podle knihy Jana Heřmana – Židovské hřbitovy v Čechách a na Moravě – měla židovská náboženská obec ve Stříbře od roku 1890 až do okupace (1938) ve své správě i starý židovský hřbitov mezi osadami Ošelín a Řebří, který původně patřil náboženské obci ve Svojšíně, která v roce 1890 byla zrušena.

Na začátku října 1942 vyzývá městský stavební úřad místní stavební podnikatele k podání nabídky na přestavbu stávajícího objektu na obytný dům. 7. 11. 1942 přijímá tuto nabídku místní stavitel Karel Bayer (Radniční ulice 9) a nabízí provedení přestavby na obytný dům ve výši 1 681,55 RM. Dne 3. 12. 1942 zahájil přestavbu, kterou prováděl pouze jeden zednický mistr a učedník. Přestavba na obytný dům byla ukončena v srpnu 1943.
V průběhu přestavby byly poraženy tři lípy stojící před domem, na jejich místo byly v roce 1946 vysazeny tři topoly a dva smrky černé. Od té doby je dům užíván pro obytné účely. Před domem zůstala zachována studna s ruční pumpou.

V současnosti je vstup na hřbitov možný pouze malou brankou v jižní hřbitovní zdi. Branku musí paní správkyně Řezníčková zamykat kvůli vandalům, kteří využívali volnosti pohybu na hřbitově a rozkrádali ho. Na hřbitov jste vpuštěni jen po požádání správkyně, a to jen ve všední den do 14.00 hodin kromě pátku a soboty, kdy začíná po východu prvních hvězd šábes a končí obdobně v sobotu, a v této době je nesmí nikdo rušit, ani navštěvovat pozůstalé na hřbitově.

Nynější stav hřbitova je následující. Na hřbitově je 128 rozeznatelných hrobů, z nich je 65 označeno náhrobky, jejichž umístnění není vždy původní. Náhrobky byly v průběhu okupace povaleny a na svá místa postaveny až v roce 1946 tehdejšími správci hřbitova. Mnoho nápisů na náhrobcích je nečitelných běžnými postupy, u novějších náhrobků jsou poškozeny osazené desky. Z čitelných desek lze uvést, že pouze ve 2 případech je nápis český, ve 3 pouze německý, 17 krát pouze v hebrejštině a ve 22 případech hebrejština a němčina. Pouhých 60 osob bylo možno ztotožnit. Na náhrobcích jsou uvedena jména příslušníků 34 rodin. Nejčastější se na náhrobcích vyskytuje příjmení Weil (6x), Bergler (5x) a Popper (4x).

Ve třech případech jsou na náhrobky doplněny jména osob zemřelých po uzavření hřbitova. Jde o jména Weil Hugo (1962), Kilblová Marie (1969) a Růžena Turková (1993).

Jeden náhrobek, III/14, je věnován osobám, které zahynuly ve válkách. Týká se: Epstein L. (l. světová válka) a Weilová H., Weil E., Weilová E. (koncentrační tábory). Jedná se zřejmě o náhrobek, který J. Fiedler označuje za náhrobek obětem pochodu smrti.

Na náhrobku rodiny Küblovy je uveden MUDr. Kübl Julius – datum úmrtí 12. května 1942 a na náhrobku 1/35 rodiny Lóbner je uveden Edmund 17. ledna 1918, který padl v Itálii.

Jako první ve třetí řadě (III/1) stojí pískovcový náhrobek bez textu s rytinou křesťanského kříže. Jehož význam se mi nepodařilo objasnit.

U jižní stěny bývalé obřadní síně (chevra kadiša) je ve výši 30 cm vyryt nezřetelný nápis, který se mi nepodařilo rozluštit. Jeho autorem měl být někdo ze zde shromážděných 48 osob z pochodu smrti v dubnu 1945, které měl později jejich doprovod u východní zdi hřbitova zastřelit.

N 49°(B3+B4)(B1+B3),B6B1(2*B1)

E 13°B7B7,B7(B4+B3)B7      

Ostatní památky 

Jedinou zachovanou památkou na náboženský život židovské náboženské obce ve Stříbře, pomineme–li základy synagogy, jsou nálezy z roku 1968, které jsou uloženy ve stříbrském muzeu pod inventárními čísly 1091 až 1094. Teprve 4. 7. 1984 je určila pracovnice stříbrského muzea jako židovské Tóry s tímto popisem:
v případě nálezu číslo 1091 jako pergamenový svitek na dřevěné hřídeli dlouhé 108 cm, šíře 68 cm, z obou stran svitku dřevěné kruhové zarážky o průměru 19 cm
v případě nálezu číslo 1092 jako pergamenový svitek na dřevěné hřídeli dlouhé 96 cm, šíře 58,5 cm, z obou stran svitku dřevěné kruhové zarážky o průměru 16 cm
v případě nálezu číslo 1093 jako pergamenový svitek na dřevěné hřídeli dlouhé 69 cm, šíře 58 cm, zobou stran svitku dřevěné kruhové zarážky o průměru 16 cm
v případě nálezu číslo 1094 jako zbytek pergamenového svitku na dřevěné hřídeli dlouhé 106,5 cm, šíře 56,5 cm, z obou stran svitku dřevěné kruhové zarážky o průměru 18,5 cm.
Text je psán tmavým, téměř černým inkoustem na speciálně upraveném pergamenu, je použit nevokalizovaný, hranatý typ hebrejského písma. To, že všechny svitky jsou navinuty na dřevěné tyče zvané acej chajim, potvrzuje jejich aškenázský původ. Jejich další uložení již neodpovídá tradici – chybí pláštík (meil), povijan (mapa) a tas (štít), který bývá zavěšován na pláštík. Ani v jednom případě není udána délka svitku.
V současnosti jsou svitky zabaleny v papíru a jsou uloženy v depozitáři. Je velice pravděpodobné, že nebyly restaurovány a o jejich existenci Židovské muzeum v Praze, které zabezpečuje péči o tyto památky, neví.