Tak nevím, jestli to mám logovat jako nalezenou (TTF) nebo jenom vylezenou…

Ke keši jsem se pokoušel dostat celkem pětkrát, teprve pošesté to vyšlo.

1. pokus (26. 5. 2015)

Zrovna jsem jezdil do Havlíčkova Brodu a tak jsem si při přejezdu Velkomeziříčského mostu vzpomněl, že tady pode mnou je jedna šílená keška. Řekl jsem si, že tohle odlézt nemůže být problém. Lan mám dost (ale pro jistotu jsem si ještě nějaká půjčil), na nastřelení použiju kuši…

Tak moc mě tahle myšlenka pohltila, že jsem pár dnů nemyslel na nic jiného (fakt šílenství). Požádal jsem geokolegy Petruse11 a Ondradina, zda by nebyli ochotní mi pomoct - a hle, oni byli. Takže domluva padla na 26. května.

Dlouho jsem střílel kuší do otvoru. Nedařilo se a tak jsem musel několikrát změnit místo, přemotat vlasec novým, hodně krát hledat šípy, měnit je za nové, zkoušet těžší špice. Až pojednou se to vydařilo. Měl jsem tedy místo, odkud střílet. Vlasec byl přes, ale protože byl těžší, šípu se nechtělo klesat. Ale vlnkami od místa nástřelu se nakonec šíp podařilo dostal dolů a já si říkal: „tak, to nejtěžší máme za sebou.“ Ó, jak hluboce jsem se mýlil.

Navázal jsem jeden arboprovázek a na něj druhý nově koupený. Ondradino začal tahat vlasec a za chvilku jsme arboprovázek drželi na obou stranách. Na straně ke kopci jsem navázal obě lana: statiku pro výstup, dynamiku jako záchranu. Ondradino makal a za několik minut byla obě lana nahoře. A tam se kousla. Tak jsme zabrali trochu víc, nový provázek o hranu prdl a lana šla k zemi.

Nic, dnes končíme.

2. pokus (31. 5. 2015)

Tentokrát jsem se domluvil s Marťulím. Jenže ten pozval další kačery, takže z toho byl pomalu minievent. Zkušených lezců bylo dost, dokonce byla i náhradní kuše (mnohem větší kalibr, než mám já). Jenže se nedařilo. Dlouho předlouho jsem střílel a ničil šípy a hroty. Dokonce jsem zkusil i tu silnější kuši, jenže její šíp se na nějaký navázaný vlasec absolutně vykašlal, odtrhl se a uletěl si někam na druhou stranu údolí.

Nakonec, po velmi dlouhé době, se zadařilo a šíp byl na druhé straně pilíře. Jenže vítr byl proti nám. Ve výšce to docela foukalo a tak nám vítr odvál vlasec až pomalu ke druhému pilíři. Pak se zvedl takový vánek, že působil na natažený vlasec tak velkou silou, že ta až šíp zvedala (namísto aby šíp klesal). A nakonec šíp vystoupal až příliš vysoko.

To je konec, dnes to už nedáme. Tak jsme si dali alespoň jednu nedalekou krabku.

3. pokus (7. 6. 2015)

Poučen z minulých pokusů, byl jsem tentokrát opatrnější. Přestřelit se mi povedlo hned napoprvé, lana jsem netahal hned od paty pilíře, ale z místa nástřelu, ale i tak to bylo prd platné. To druhé arbolanko zase nahoře prdlo.
Pryč s ním, ihned jsem si objednal lepší a třikrát dražší. A k tomu ještě 80 metrů 4mm reepky (nakonec jsem zjistil, že mi dali jen 62 metrů, to ještě budu řešit). A taky lepší a lehčí vlasec.

4. pokus (17. 6. 2015)

Než jsem přestřelil, tak to chvilku trvalo, ale asi za hodinku to bylo. Střílel jsem s lepším vlascem, který byl lehčí a lépe řezal vzduch. Druhou hodinku jsem už přetahoval lano. Tentokráte se zcela jiným arbolankem a hned po něm nešlo velké lano, ale 4mm reepka. Teď se už nic nepřetrhlo a tak už jen jedno lano (70m dynamika) šlo nahoru poměrně rychle. A to byla chyba. Po chvíli mi to šlo až moc snadno a tak jsem se šel podívat na druhou stranu – a konec lana se houpal asi 20 metrů nade mnou. Tak nic. Přetáhnul jsem ho přes pilíř a sbalil jsem to. Stejně jsem už musel vyrazit do Českých Budějovic, kde jsem se musel ubytovat v penzionu. Čekali tam na mě do desíti.

5. pokus (19. 6. 2015)

Přijel jsem a začal nastřelovat. Vůbec se nedařilo: čtyři šípy jsem ztratil, dva zcela zničil. Víc jsem jich s sebou neměl. Takže zase jindy.

6. pokus (26. 6. 2015)

Pod most jsem se dostal docela pozdě. V Praze, odkud jsem jel, jsem si dal cvičně jednu T5, ale pak do toho kolona a opravy. Přijel jsem o půl sedmé večer.

S sebou jsem si nejdříve vzal jen základní věci pro prvotní nastřelení: kuši, vlasce dvou tlouštěk, arbolanka a reepku. Vystřelil jsem a hned jsem se trefil. „Jde to zatím dobře,“ povídám si. Rozmotal jsem si arbolanka a namotal do arboristického vaku, aby se nesmyčkovala a šla pěkně odvíjet, na konec jsem přivázal reepku a její konec zase ke stromu. Nechtěl jsem riskovat, že mi konce zmizí v oblacích.

Začal jsem tahat a nešlo to nejhůř. Za chvilku bylo přetaženo a dál to nešlo. To jsem dosáhl konce reepky a strom mi ji podržel. Došel jsem si tedy do auta pro lana a šrouby do zdi.

Začal jsem přetahovat lana: nejprve sedmdesátku dynamiku, pak jsem navázal třicítku dynamiku. Na jeho konec pak padesátku statiku a padesátku dynamiku. Na ně jsem pak chtěl dát hlavní výstupové sedmdesátky (jednu výstupovou statiku a jednu záchrannou dynamiku). Jenže co čert nechtěl, na hoře se úvaz prvních dvou dynamik zasekl a ať jsem tahal, jak jsem tahal, dál to prostě nešlo. Podíval jsem se na druhou stranu, zkoušel to tam a zpátky, ale nic, na tom jednom místě se to vždycky zaseklo. „Tak nic, polezeš.“ Už se stmívalo, bylo po osmé hodině. Problém byl v tom, že v půlce výstupu jsem se musel převázat: byl tam konec třicítky a na něm navázány dvě padesátky.

Zhruba kolem půl deváté se vydávám vzhůru. Šlo to pomalu, já vůl jsem si zapomněl v autě výstupové boty a tak mě QuickStep tlačil do kotníku. Navíc jsem byl už dost unavenej z instalace lan. Dorazil jsem k uzlům v půli cesty. „Je to dobrý, už zbývá jen třicet metrů,“ utěšoval jsem se. Pomocí grigri jsem se dostal přes uzel a začalo ta nejobtížnější část stoupání – únava se projevovala.

Na laně nad sebou jsem najednou něco uviděl a znejistěl jsem: pokud to bude bordel, lezu dál, pokud to bude poškozený oplet, jdu okamžitě dolů. Naštěstí to bylo jen pírko a tak mě čekalo posledních patnáct metrů.

Uf, v 21.30 jsem byl nahoře. Sedl jsem si a kochal se pohledem, který hned tak někdo neuvidí. Byl jsem unavenej, propocenej, ale spokojenej a šťastnej. Od teď můžu přes most zase jezdit s klidem v duši. Udělal jsem pár fotek a začal hledat logbook, ale nikde nic nebylo. Prozkoumal jsem lože mostu, ale našel jsem jen pár zbytků elektrod. Zřejmě tady dělníci něco opravovali a odnesli krabičku pryč. Tak nic, poslední pohled tam a tam, bylo na čase slanit. Nasadil jsem grigrinu na lano, dvakrát překontroloval, a po pěti minutách jsem byl dole. Ani to tak dlouho netrvalo.

Je to fakt šílené. Bál jsem se, když jsem to lezl nahoru, byl jsem tam totiž sám. Výška je to strašná, ale ten pocit, ten vítěznej pocit, který jsem měl nahoře, byl k nezaplacení.

Tady je odkaz na pár fotek z mého snažení: https://goo.gl/photos/GByBpb35fkYj2eYx5

Díky, škoda, že tam ta krabička nakonec nebyla.

Tak kdo bude dalsi ? Karticek je jeste dost :-)

STF ve spolupráci s John Nash alias Magdou Adrenalinovou.

Když se 6.5. během oslavy mých narozenin geokamarád a pražská kačerská celebrita MarHan neprozřetelně zmínil o keši INSANIA 70, tak jsem doufal, že to Magda nebude moc řešit. Opak byl bohužel pravdou :-). Napůl vážně jsem slíbil, že instalaci lana nějak vyřeším a spoléhal na to, že “se to nějak vyřeší”.

Doma jsem mezitím zjistil, že INSANIA 70 je ta šílenost, kterou jsem kdysi kdesi zahlédl a s hysterickým smíchem fotogalerii opět zavřel. Kruh se uzavřel a nastal čas činů.

Nápadů jak dostat lano nahoru bylo hned několik, ale fyzikální zákony a další omezení nakonec výběr poněkud omezily. Dopravu vlasce prostřednictvím RC technologie jsem po konzultaci s profíky zavrhl – ani oni se totiž na průlet pilířem necítili. Konstrukci odpalovacího zařízení ala FTFkaři jsem se chtěl vyhnout. Skvělý prak Big Shot, který se nám tolik osvědčil třeba na rakouské sérii T5-Project, bohužel na Insanii nemá. Další kačerská celebrita nám poradila nákup vrtulníku, ale to nakonec také nikam nevedlo, protože bychom museli řešit odhození lanka a nebo let rotorem dolů. Myšlenka střílet tenisáky skončila na tom, že zatím nemáme zbrojní pas.

Kuše byla jedním z prvních nápadů, který jsem po konzultaci s “odborníkem” zavrhl. Nakonec jsem se k tomuto nápadu vrátil a naštěstí natrefil na tentokrát odborníka a majitele firmy kuse.cz (omlouvám se za neskrytou reklamu). Cesta do Ústí za účelem pronájmu keše se změnila v nákup nádherného kousku z řady Excalibur. V Ústí jsme strávili mnohem více času, než jsme původně počítali, ale odjížděli jsme nejen s výbavou, ale i cennými zkušenostmi. Nebýt jich, tak by nám asi kuše dlouho nevydržela aneb je skvělé jednat s lidmi, kteří rozumějí tomu co dělají. Na závěr obchodní transakce padla sázka, jestli chceme jen slevu a nebo možnost mít kuši úplně zadarmo. K tomu aby se tak stalo stačilo trefit pivní tácek na sto metrů a to první ranou. Informace jak to dopadlo a kdo střílel je bohužel klasifikovaná, ale prý se jednalo o poslední sázku svého druhu.

Vybavení pro instalaci jsme tedy měli, takže co dál.... Ať jsme počítali jak jsme počítali, tak nám doma chybělo pár metrů lana, ale to nám naštěstí dal grátis sponzor v podobě jednoho nejmenovaného outdoor shopu. Státní svátek zdál se to býti ideální příležitostí pro odlov. Na pražáky jsme vyrazili poměrně brzy, takže jsme po všech kešovacích zastávkách dorazili na místo činu kolem druhé. Pohled do údolí nás znervóznil ještě více. Ten pilíř je prostě big, tam já tedy nepolezu... hlesl jsem a dal se na ústup. U auta jsem byl ale dostižen a přinucen pokračovat k pilíři. Dělníci pracující na silnici pod mostem s úžasem koukali na Magdu nesoucí kuši a nezmohli se na více než otázku, jestli jdeme skákat bungee. Ujistil jsem je, že jsme z ŘSD (zkratky třípísmenných agentur fungují vždy a všude) a že jdeme provádět kontrolní měření pilířů mostu. Na otázku, jestli mají ukončit práci jsme jim neposkytli kýženou odpověď a nechali je pracovat.

První střely s novou kuší jsme směřovali do bezpečí protisvahu. Bez vlasce letěl karbonový šíp na velkou vzdálenost zcela přesně. Bohužel vlasec dráhu a především délku letu výrazně ovlivňuje, čemuž bylo třeba přizpůsobit techniku střelby. Lehce na cvičišti, těžko na bojišti... aneb konečně přišla první střela na pilíř. Postupně jsme zničili dva šípy, které teď hlídají obě strany pilíře na straně kde jsme lezli. Po změně palebné pozice a výměně hrotů za těžší započala finální fáze nástřelu. Dvě rány šly hodně blízko, další už se málem ujala... až přišel jedenáctý pokus. Ten se ukázal být ranou z říše snů... Magda zamířila, zatímco jsem chvějící se rukou držel torzo prutu s navijákem. Zaslechl jsem odjištění pojistky, pásknutí kuše těsně nade mnou a mohl sledovat naprosto geniální letovou křivku šípu. Mám to před očina ještě teď. Śíp proletěl přesně prostředkem pilíře a pokračoval dál. Vlasec se dál odvíjel a akcie spojené s možností úspěšného odlovu stoupaly s každým odvinutým metrem vlasce. Když jsme sestoupili k pilíři, tak jsme na jeho druhé straně našli šíp s vlascem. Paráda. Teď ještě přetáhnout repku a máme vyhráno. Ve snaze nepřetrhnout 25mm vlasec jsme se snažili být opatrní a nakonec se zadařilo. Přes repku šlo nahoru první lano a přes něj ještě lano druhé. Se svěma lany jsme se přeci jen cítili mnohem bezpečněji. Cesta nahoru byla bonbónkem, který završil veškeré snažení spjaté s odlovem této keše. Insania je sice proklatě vysoko, ale nakonec jsme se k ní dostali a mohli logovat vytoužené STF.

Díky ownerovi za skvělou keš, technicky bezesporu nejtěžší co jsme zatím dělali. Pětkových terénů mám na svém kontě okolo stovky, ale Insania je tak trochu jiná liga.

Díky FTFkařovi Tomášovi za konzultace a jeho tatínkovi za podporu!
Díky firmě kuse.cz za pomoc s výběrem kuše a konzultace spojené s nastřelením.
Díky Johnu Nashovi za naprosto jedinečný zážitek a skvělou spolupráci. Magdo – byla jsi prostě úžasná.

A ještě nějaké fotečky. Není to žádné umění a trochu se nám při focení třásly ruce, ale i tak z nich máme radost.

Přátelé, gratuluji.

Klobouk dolů, už jsem si myslel, že TPK zústane osamocen.

Až budou fotky, tak se rádi koukneme.

Jiří - jkalabek - BGK