Existence duchovní podstaty živých tvoruzamestnává lidskou mysl odpradávna. V posmrtné bytí údajne verilijiž neandertálci a nesmrtelnost duše zarucují snadvšechna náboženství. Co si však máme zanehmotnou složkou našich tel predstavit? Pestrouškálu odpovedí nabízí fantastický svet myšleníprírodních národu.
Podle nejstarších reckých predstav, které se dochovalyuž v básních slavného Homéra zhruba z 8. století pred Kristem,je duše neurcitá stínová bytost, odcházející po smrticloveka do podsvetí. Ponechává si sice vnejší vzhled svéhopuvodního hostitele, chybí jí však telesnost. S podobnýmpojetím se setkáváme také mezi príslušníky necivilizovanýchkmenu, jež jsme ješte nedávno považovali za pouhédivochy.
Domorodci, stejne jako „respektovaní“ Rekové, verí nabytosti pusobící uvnitr telesných schránek. Ríkají, že zvírežije a hýbe se, protože jím pohybuje malý živocich vnem. Clovek je práve tak schopen své existence, nebot hostí maléhoclovícka ve svém nitru.
Neviditelný trpaslík
Na problém nesmrtelné duše, která je pouze docasne spojena sfyzickým telem, casto naráželi i vehlasní filozofové.Jenže otázky po její podobe ci úcelu zustaly u mnohých z nichnezodpovezeny. Zdá se tedy, že v tomto smeru mají prírodnínárody navrch – jejich príslušníci jsou si totižsvými predstavami jisti.
Napríklad Eskymáci tvrdí, že je duše stejná jako telo,má jen mnohem jemnejší, éterickou vizáž. Pro jiné kmenyje zas pidimužíkem, umísteným v temeni hlavy. Malajové si jipredstavují ve velikosti palce, neviditelnou a nehmotnou, alerychle se premístující z místa na místo. Jestliže její nositelupadne do mdlob, onemocní nebo usne, opouští jeho telo jenprechodne. Pokud však zemre, zmizí mu jednouprovždy.
Ptáci i bílé myšky
Podoba duše se podle predstav jednotlivých prírodních národujednoduše liší. Mohou být tlusté a tenké, lehké itežké. Deti, které umrou mladé, ji prý mají krátkou, starcinaopak dlouhou. Nebo má vzezrení zvírete. Ukazuje se treba jakoptácek anebo bílá myška a muže ústy spícího prchnout.Byli o tom dríve presvedceni napríklad Nemci.
Ze stejného duvodu nenechávali v rumunském Sedmihradsku spát deti sotevrenou pusou, nebot by se již nemusely probudit. Nekterédivošské národy navíc zakazovaly prudce budit spáce, kterýsní, aby jeho duše mela dostatek casu k návratu zpet dotela. Jinak by mu hrozila nemoc, ba dokonce smrt.
Vábení na potravu
V podání nekterých domorodcu však mužou duše ztelesné schránky uniknout i za bdelého stavu. Treba Karenové zBarmy žijí v neustálém strachu, aby se jim prílišnetoulaly mimo telo a nenechaly je zemrít.
V africkém Kongu nebo na Sumatre v Indonésii se šamanisnaží prilákat uprchlé duše zpet na rýži, jako seprivolávají kurata: „Vrat se zpet duše, at už jsiv horách, v údolí ci v lese. Ó, vrat se zpet domu!“ Jindedávají postižení za dvere víno, rýži a vodu, protožejsou presvedceni, že ztracená duše bude po dlouhémtoulání unavena. Rodina pripraví bohatý pokrm z kohouta, slepice,rýže a trsu banánu a jídlo sní, každý z clenu si navícovine kolem zápestí medicinmanem zacarované vlákno, jež má ksobe „uprchlici“ pripoutat.
Zlé síly
Ne vždy je ovšem vzdalování duše od teladobrovolnou záležitostí. Nekdy ji od nej mohou násilímodtrhnout prízraky, démoni ci kouzla. Proto je v nekterýchlokalitách zcela bežné, že když kolem domu procházípohrební pruvod, deti se privazují, aby jejich dušickynevklouzly do mrtvých tel. Na ostrovech Loyaltés v Melanésii sedokonce traduje, že duše zesnulých mohou duchaživých lidí uloupit. Jestliže pak nekdo onemocní, zamírívesnicané na hrbitov, aby duši získali zpet. Muži hrajína flétnu a ženy potichu pískají, aby dušicku vylákalia vrátili ji bývalému majiteli.
V nekterých cástech západní Afriky šamani nastražujídumyslné lécky, s jejichž pomocí duše vzdálené behemspánku lapají a pak s netradicním úlovkem nestydate obchodují.Obdobné lovení „duverivých duší“ všaknezustává cizí ani moderní civilizaci. Necháváme se zlákat omamnýmisliby politiku a zpravidla „sedáme na lep“ i reklamnímpracovníkum k nákupum mnoha nepotrebných vecí.