Na zacátku byla touha poznat neprobádané koncinya najít severozápadní cestu oceánem mezi Evropou a Asií. Nakonecnad tužbou po poznání zvítezila ctižádost dobýt jakoprvní severní pól. Ambicióznost však muže vyvolávat izášt, o cemž se zrejme presvedcil americký polárníkCharles Francis Hall. Stal se totiž obetí neznámých vrahu naceste k Arktide.
Patril mezi nejvýraznejší badatele své doby a svojíosobností vycníval nad vetšinu ostatních dobrodruhu, kterýmšlo pri objevování ledových pustin na severu prvoplánovepouze o slávu.
O detství a mládí Charlese Francise Halla se nedochovaly témeržádné zprávy. Badatelé se shodují pouze v tom, že senarodil roku 1821 v americkém Rochesteru ve státe New Hampshire.Vyucil se kovárem, zanedlouho jej však okouzlilo jinéremeslo – vydával provincní noviny.
Kanadský badatel a spisovatel Farley Mowat ve své knize Polárnívášen vydané na konci šedesátých let minulého stoletíuvádí, že Hall byl považován za mystika. V polovine 19.století jej totiž prý sám Buh vyzval, aby se vydal pátrat poztracených clenech polární expedice, kterou k severnímupobreží Kanady v roce 1845 vypravil sir John Franklin. Kolem130 lidí tehdy vyplulo z Anglie na lodích Erebus a Terror. Jak sepozdeji ukázalo, plavidla sevrel led a neštastníci zemrelihlady.
Prátelství s Inuity
Charles Francis Hall nemohl úcastníky této výpravy zachránit,protože v roce 1860, kdy se v jejich stopách vydal na sever,byli už dávno mrtví. Strastiplná cesta na palube velrybárskélodi George Henry jej zavedla k Baffinovu ostrovu. Odtud výzkumníkhodlal na malém clunu preplout na Ostrov krále Viléma a potéprípadne pokracovat dál na sever. Jeho lodku však znicilaboure a polárník byl nucen strávit dlouhé dva roky v ledovépustine, vydán napospas krutým rozmarum pocasí. Tato tvrdázkouška v boji o holý život, ve které stoprocentneobstál, se Hallovi pozdeji mnohokrát vyplatila.
Dobrodruh ale pripouštel, že by nikdy nemohlprežít, kdyby se na Baffinove ostrove neseznámil s místnímiobyvateli, kterí svoji domovinu dokonale znali. Práve domorodcinaucili bílého muže lovit zver, treba tulene. Jinak by namíste, kde není dostatek potravy, nemohl tak dlouho preckat. Vprimitivním prístrešku výzkumníka dokonce navštívilidva Inuité, kterí nekolik let predtím pobývali ve Velké Británii.Muž se jmenoval Ebierbing (jinak též Joe) a ženaTúkúlito (Hanna). Ze setkání príslušníku dvou zcelarozdílných civilizací se zrodilo prátelství, které trvalo celý,bohužel už nijak dlouhý zbytek polárníkovaživota.
Hlad a mráz
Sotva doma nabral trochu nových sil, vrátil se americký cestovatela dobrodruh opet na sever. Na Ostrove krále Viléma žil vletech 1864 až 1869 mezi Inuity. Pouto mezi ním a domorodci sebehem jeho druhého pobytu v drsné arktické zemi ješteupevnilo. Zde se konecne dozvedel hruzné podrobnosti o osuduneštastné Franklinovy výpravy, v jejíchž stopách se vroce 1860 vydal.
Zjistil, že ani pomoc místních obyvatel nemohla zachránit 130clenu hladovejících na dvou lodích beznadejne sevrených vnedalekých ledových polích. Eskymáci, prestože dobre znalimístní prírodní podmínky, proste nezvládli pro takové množstvílidí sehnat dostatek potravy. Výzkumníci tak byli odsouzeni kpomalé smrti hladem a mrazem.
Ani tragický osud výpravy sira Johna Franklina všakneodradil Charlese Halla od úcasti na další expedici, kteráse mu ovšem stala osudnou.
Magická pritažlivost
Ve druhé polovine 19. století se mezi svetovými velmocemi naplnorozhorela polární horecka. Její prícinou ale nebyla touha popoznání života domorodcu a drsné prírody na severu, ale snahadobýt jako první magicky pritažlivý bod: severní zemepisnýpól.
Jak pripomíná kanadský badatel a spisovatel Mowat, tento cíl byl vesvé dobe pro Spojené státy stejne duležitý jako o sto letpozdeji prvenství v závode o dobytí Mesíce. Vláda ve Washingtonu sev roce 1871 rozhodla k akci a vyslala na sever výpravu, dojejíhož cela postavila práve Halla. Ten si v minulých letechzískal výborné renomé práve díky tomu, že dokázal uprostreddrsné prírody, kde vetšina belochu behem pár mesícu umírala,prežívat bez zjevných potíží dlouhá léta.
Nedostatek disciplíny
Ministerstvo námornictva poskytlo expedici lod Polaris, kterádisponovala parním pohonem i plachtami. Celou akci podporil Senát50 tisíci dolary, další finance poskytli soukromníci.Dochoval se napríklad záznam o príspevku 2500 dolaru od lodareHenryho Grinnella.
Mezi cleny posádky prevažovali Nemci, dustojníky všakaž na hlavního strojníka Emila Schumana byli Americané aAnglicané. Z uchovaných zpráv vyplývá, že na palube vládlymezi jednotlivými skupinami silné rozepre. Zdá se, že cástmužu se nehodlala smírit s tím, že výprave velí práveCharles Francis Hall. Ten sice používal titul„kapitán“, ve skutecnosti však nikdy žádnouhodnost nemel. Tato skutecnost se stala tercem posmešku.Svoji roli zrejme hrála i žárlivost na úspechy, kterýchpolárník v minulých letech dosáhl. Disciplína tedy, jak zapsalkapitán George Tyson do svého deníku, upadala.
Smrt polárníka
Výprava vyplula 3. cervence 1871. Již od ríjna se v lodnímzápisníku objevují zmínky o špatném zdravotním stavuCharlese F. Halla, který byl tou dobou prý tak slabý, že aninemohl vstát z lužka. U muže, jenž byl do té dobyproslulý mimo jiné železným zdravím, šlo onanejvýš podezrelou okolnost.
Sám neštastný polárník v posledních dnech svého životahovoril o tom, že jej kdosi chce otrávit. Stojí to v záznamu zdochovaného kapitánova deníku i 3. listopadu 1871. Lékar expediceEmil Bessel však trval na tom, že Hall je na tomšpatne po mozkové mrtvici. Pár dnu poté, 8. listopadu,výzkumník zemrel. Pohrben byl na pobreží severního Grónska,kde Polaris v ledových polích uvízla.
Cleny posádky zacal decimovat mráz a hlad. Osmnáct lidíprežilo díky Ebierbingovi, který se výpravy rovnežzúcastnil. Skupina vedená kapitánem Tysonem pak opustila lod a nauvolnené kre putovala mezi 16. ríjnem 1872 a 30. dubnem 1873 natrase dlouhé neuveritelných 2900 kilometru! Po dlouhých útrapách jenakonec zachránila lod Tigress patrící newfoundlandské tulenárskérodine Barlettu.
Záhadný vrah
Tragický konec života Charlese Francise Halla byl dlouhá létazahalen tajemstvím a do znacné míry zustává záhadný dodnes. VládaSpojených státu nechtela vírit staré události, které navíc mohly nastátem financovanou akci vrhnout temný stín. Telo polárníka bylotedy exhumováno až poté, kdy jeho osud po desetiletích mlcení„vytáhl“ na verejnost spisovatel Farley Mowat.
Analýzy zbytku telních tkání a vlasu nezvratne prokázaly, žeHall byl zákerne otráven dávkami arzeniku. Kdo však bylvrahem a zda byl vubec mezi zachránenými, se už asi nikdynedozvíme.