Mezi snad nejvetší hádanky našehobytí stále patrí otázka lidského vedomí. Veda, filozofie ináboženství se už odpradávna snaží vysvetlit, jakvzniká, jak funguje a co se s ním stane, jestliže clovekazastihne biologická smrt. Presto se jim to dodnes nepodarilouspokojive vyložit. Je tedy vubec možné uvažovat ooddelené existenci duše a tela?
Neurofyziologové jsou presvedceni, že jim jejich dosavadnípoznatky získané dukladným zkoumáním lidského mozku dovolily vedomípoznat a pochopit. Proto stále zastávají takzvaný redukcionistickýmodel, jehož podstatou je hypotéza, že mysl je ažproduktem aktivity nervových bunek. To, že by neuronyaktivovalo teprve vedomí a mohlo by tím pádem pracovat nezávisle natele, rezolutne odmítají. Tím ovšem zcela ignorujínejnovejší zjištení zastáncu kvantové fyziky.
Druhá skupina vesmes teoretiku ved a filozofu totiž naopaktvrdí, že prístup k rešení problému pouze z hlediskaprírodních ved je neplodný a kontraproduktivní, protože jejskutecne zjednodušuje jen na studium nervových výboju. Na cístrane je potom pravda?
Nekompromisní veda
Podle ortodoxního odborného názoru nemuže existovat mentálníkomunikace ani telepatie, nekterí odborníci popírají dokonce ihypnózu. Vedomí jedince vzniká výhradne na základeelektrochemických procesu probíhajících v orgánu myšlení. Ztohoto duvodu nemuže být prímo ovlivnováno podnety, ježby pricházely z vnejšího sveta.
Za tímto - podle všeho mylným myšlenkovým prístupem -stál americký neuropsycholog Donald Hebb (1904 až 1985). Všedesátých letech minulého století formuloval bez dukazutakzvanou hypotézu neuronálních propojení. Z ní vyplývá, že byvedomí a inteligentní jednání vznikalo jako dusledek propojení mezinervovými bunkami, které tak vytvárejí celé síte. Tyto nervovésvazky jsou následne aktivovány i meneny smyslovými vjemy. A krometoho ješte tvorí základ pameti.
Pokud by tato povrchní teorie platila, vedomí by nepredstavovaložádnou zvláštní formu energie, nýbrž stalo by sejen jakýmsi vedlejším produktem elektrochemických procesuodehrávajících se v mozku. Lze z toho vyvodit, že o žádnéduchovní složce naší bytosti, která by prežilazánik tela, nemuže být rec. Jakmile odumre mozek, definitivnezanikne i vedomí.
Neurony a chemie
Presto se Hebbova hypotéza stala základem soucasného výzkumu avyšel z ní napríklad také britský fyzik a biochemik FrancisCrick. Podstatou jeho práce se stalo hledání takzvaných neuronuvedomí a on sám verí, že by v prípade úspechu mohl pomoci klepšímu pochopení jeho fungování díky chemickým dejum. Jehoteorie si všímá kmitání velkého poctu neuronu, které lzepozorovat a merit v prubehu procesu myšlení.
Podle anglického vedce je akt myšlení výslednicí nesmírnekomplexních procesu a každou myšlenku provází aktivitamilionu jednotek nervového systému. Cím vetší pak je pocetpropojení bunek zkoumaného jedince, tím má lepší schopnostmyšlení.
Jenže i tato verze zcela opomíjí paranormální jevy - pokud jelidský duch skutecne jen výsledkem vlastních mozkových struktur,pak je zcela vyloucen výskyt telepatie. Její existence jevšak dnes již považována za prokázanou.
Ucenlivé trepky
S prekvapujícím zjištením prispel pred casem americkýneurolog Stuart Hameroff. Centrem jeho zájmu se stali jednobunecnítvorové a on se snažil doložit, že i mikroorganismymají schopnost poznávat. Za dukaz mu posloužil experiment strepkou, která se umela orientovat v bludišti.
Aby byl tento primitivní živocich vubec schopen podobnéhovýkonu musí nutne disponovat urcitým druhem pameti. Jenže tadle výše zmínených teorií funguje pouze na základekomunikace mezi neurony. Jak je potom možné, že ijednobunecné organismy mají schopnost ucit se a uchovávatinformace?
Doktor Hameroff prišel s domnenkou, že jim toumožnují rourovité proteinové struktury obsažené vkaždé bunce, nazývané mikrotubuli. Tato nepatrná telískapropujcují primitivním tvorum formu a stabilitu a snad prý ischopnost elementárního rozlišování.
Vzájemné ovlivnování
Tento poznatek prišel velmi vhod zastáncum kvantovémechaniky, která dnes patrí k jedné z nejpresnejšíchexperimentálních ved a týká se funkce submikroskopických cástic.Jejich poloha a pohyb jsou pritom neurcité a mohou být hodnocenyspíše statisticky. Hovorí se u nich o nejasné lokalizaci vcase a míste i neurcité kauzalite.
Zatímco v klasické fyzice je pozorovatel jevu pouze pasivní a jehomysl je oddelena od sledovaného hmotného systému, v kvantové hrajezkoumatel duležitou aktivní roli. Výsledek se totiž menípodle toho, zda je prítomen nebo ne. A dokonce na pozorovaný objektmuže pusobit na dálku.
Známý matematik a teoretický fyzik Roger Penrose tvrdí, žeHameroffuv mikrotubulus má presne tu správnou velikost, aby mohlzesilovat subatomární efekty v kvantove-mechanické rovine.Rovnež rada jiných badatelu již zjistila, že mezifenomény PSI a efekty kvantových polí existuje souvislost.Subatomární jednotky, které spolu byly puvodne spojeny, se porozdelení údajne vzájemne ovlivnují i na velkou vzdálenost.Podobným zpusobem jsou informace predávány treba práve pritelepatii.
Nezávislý duch
Geniální fyzik David Bohm z Londýnské univerzity, který žil vletech 1917 až 1992, kdysi prohlásil, že tak existujemožnost, aby byl celý vesmír složen z dílu, z nichžkaždý osahuje informaci o celku. V rámci tohoto holistickéhomodelu by pak mohl mít i náš mozek prístup k univerzálníminformacím.
Co když se ortodoxní neurofyziologové mýlí a vedomí rozvinutév každém jedinci je skutecne jakýmsi mostem mezi vesmírnýmvedomím a hmotou?