Vetšina lidí vyroste a na pohádkové príbehy zapomene. Ale výrostek Venouš nezapomnel,  a �e byl arciprevít, usmyslil si, �e poklad najde, i kdyby tomu mel pochytat všechny motýli, co jich vzduchem létá. Zatímco jiní chasníci se veselili, obrá�eli zábavy a naháneli devcata, Venouš pobíhal se sítkou po stráních a nahánel hmyz. Lapené motýly zavíral do drevené bedýnky a všude je nosil s sebou. K tomu, aby Venouše dovedl k vysnenému motýlímu pokladu, se však �ádný okrídlenec nemel.

On byl Venouš v�dycky divnej, tukali si na celo chasníkovi známí, ale poslední týdny se chová jako cistokrevný blázen.

Na sbírku motýlu nalákáš holku jen ve filmu pro pametníky, ríkal mu hajný Veverka. Hajný musel vedet, o cem mluví, v�dyt mel na svedomí tolik parohácu, jako �ádný jiný mu�ský široko daleko.

Venoušova sbírka motýlu však prece jednu nalákala. A ne ledajakou, rovnou vílu! Lesní �ínka Malvína mela u� od jara dojem, �e jí pri vecném dovádení na mýtinách neco chybí. Ptací zpev to nebyl - kosum to ladilo jako v�dycky, bukac tvrdil muziku a ocas bekasíny rachotil do rytmu jako kastanety.

 A� kdy� vánkem prestala poletovat jarní kvítka a ovzduším poletovala jen pylová zrna, co šimrají v nose, tak to Malvíne došlo. Motýlí krídla, která se drív tetelila v lesnatých stráních, byla ta tam.

Najít viníka jí netrvalo dlouho. Štebetaly si o nem sojky práskacky v celém polesí. Vyvaloval se zrovna v poledním slunci na malé skalce a nechytal motýly, nýbr� lelky.

„Nechceš mi ukázat svou sbírku motýlu?“ zeptala se jej koketne.

To tak, pomyslel si Venouš. Byl to sice hnup a neknuba, ale porád mel na pameti slova hajného Veverky. �enská, kterou zajímají motýli, byla krajne podezrelá.

„Co bys videla na motýlech?“ odbyl vílu.

„Nejak konverzaci zahájit musíme, ne?“ rekla Malvína, upírajíc na nej naléhave své oci. Byly uhrancivé jako pohled hypnotizéra hadu. I Venouš jimi byl docista zhypnotizovaný.„

Nechceš si jít radši skocit k muzice?“ vykoktal poplašene.

Vidina juchání s nejakým namyšleným drevákem vílu pranic nelákala. Jen�e kdy� chtela osvobodit motýly, nemohla odmítnout �ádnou príle�itost. Na bále byli stredem pozornosti. Nikdo nechápal, kde takový neknuba, jako byl Venouš, dokázal ulovit tak obratnou tanecnici.  Malvína vírila pri valcíku sálem divoce a krásne jako jarní voda, a Venouš se za ní vlekl jako neotesaný balvan.

Trsá jako rusalka, špitali si všichni, a taky tak vypadá.

„Víš, �e ti to ohromne sluší?“ hlesl Venouš.

Víla to vedela.

„Predstav si,“ zkusila další nevinnou �enskou lest, „jak by mi to slušelo, kdyby mi ve vlasech sedeli motýli. Treba takoví admirálové, ti by mi skvele ladili k šatum. Ale to bys je nesmel dr�et v té své bedýnce.“

„Pche, motýli ve vlasech,“ ohrnul Venouš pohrdave nos, „to je pod úroven dámy. Zaslou�íš si ty nejdra�ší šperky,“ prehánel.

Víla obrátila oci v sloup, marnost.

„U� jsem pochytal skoro všechny motýly v Brdech,“ chvástal se Venouš, „Jiste brzy chytím toho pravého, který me dovede k pokladu. Budu bohác a koupím ti šperky, jaké ti bude závidet i hrabenka.“

Ignorant, vztekala se víla. Potom, docista mimo rytmus, dupla tomu náfukovi na nárt.

Kdyby byl Venouš nezatnul zuby, asi by vil jako vlk. Takhle mohl jen sycet jako had. Chytil se za modrající nohu, zavrávoral, udelal nekolik úkroku zpet a svalil se na nejbli�ší stul. Povalil pri tom svou krabici. Zadun?lo mládencovo t?lo, drevo zapraštelo a sálem zavíril oblak motýlu.

Rázem umlkla muzika, kroky tanecníku zamrzly. Venouš mel z ostudy kabát, ale pro samou prelétavou nádheru tomu nikdo nevenoval pozornost, ka�dý stál s pusou dokorán a sledoval hem�ení osvobozených motýlu.

A tak se Venouš nikdy nedozvedel, jestli motýlí poklad existuje, nebo je to jen detská báchorka.