Vetšina lidí vyroste a na pohádkové príbehy zapomene. Ale výrostek Venouš nezapomnel,  a že byl arciprevít, usmyslil si, že poklad najde, i kdyby tomu mel pochytat všechny motýli, co jich vzduchem létá. Zatímco jiní chasníci se veselili, obráželi zábavy a naháneli devcata, Venouš pobíhal se sítkou po stráních a nahánel hmyz. Lapené motýly zavíral do drevené bedýnky a všude je nosil s sebou. K tomu, aby Venouše dovedl k vysnenému motýlímu pokladu, se však žádný okrídlenec nemel.

On byl Venouš vždycky divnej, tukali si na celo chasníkovi známí, ale poslední týdny se chová jako cistokrevný blázen.

Na sbírku motýlu nalákáš holku jen ve filmu pro pametníky, ríkal mu hajný Veverka. Hajný musel vedet, o cem mluví, vždyt mel na svedomí tolik parohácu, jako žádný jiný mužský široko daleko.

Venoušova sbírka motýlu však prece jednu nalákala. A ne ledajakou, rovnou vílu! Lesní žínka Malvína mela už od jara dojem, že jí pri vecném dovádení na mýtinách neco chybí. Ptací zpev to nebyl - kosum to ladilo jako vždycky, bukac tvrdil muziku a ocas bekasíny rachotil do rytmu jako kastanety.

 Až když vánkem prestala poletovat jarní kvítka a ovzduším poletovala jen pylová zrna, co šimrají v nose, tak to Malvíne došlo. Motýlí krídla, která se drív tetelila v lesnatých stráních, byla ta tam.

Najít viníka jí netrvalo dlouho. Štebetaly si o nem sojky práskacky v celém polesí. Vyvaloval se zrovna v poledním slunci na malé skalce a nechytal motýly, nýbrž lelky.

„Nechceš mi ukázat svou sbírku motýlu?“ zeptala se jej koketne.

To tak, pomyslel si Venouš. Byl to sice hnup a neknuba, ale porád mel na pameti slova hajného Veverky. Ženská, kterou zajímají motýli, byla krajne podezrelá.

„Co bys videla na motýlech?“ odbyl vílu.

„Nejak konverzaci zahájit musíme, ne?“ rekla Malvína, upírajíc na nej naléhave své oci. Byly uhrancivé jako pohled hypnotizéra hadu. I Venouš jimi byl docista zhypnotizovaný.„

Nechceš si jít radši skocit k muzice?“ vykoktal poplašene.

Vidina juchání s nejakým namyšleným drevákem vílu pranic nelákala. Jenže když chtela osvobodit motýly, nemohla odmítnout žádnou príležitost. Na bále byli stredem pozornosti. Nikdo nechápal, kde takový neknuba, jako byl Venouš, dokázal ulovit tak obratnou tanecnici.  Malvína vírila pri valcíku sálem divoce a krásne jako jarní voda, a Venouš se za ní vlekl jako neotesaný balvan.

Trsá jako rusalka, špitali si všichni, a taky tak vypadá.

„Víš, že ti to ohromne sluší?“ hlesl Venouš.

Víla to vedela.

„Predstav si,“ zkusila další nevinnou ženskou lest, „jak by mi to slušelo, kdyby mi ve vlasech sedeli motýli. Treba takoví admirálové, ti by mi skvele ladili k šatum. Ale to bys je nesmel držet v té své bedýnce.“

„Pche, motýli ve vlasech,“ ohrnul Venouš pohrdave nos, „to je pod úroven dámy. Zasloužíš si ty nejdražší šperky,“ prehánel.

Víla obrátila oci v sloup, marnost.

„Už jsem pochytal skoro všechny motýly v Brdech,“ chvástal se Venouš, „Jiste brzy chytím toho pravého, který me dovede k pokladu. Budu bohác a koupím ti šperky, jaké ti bude závidet i hrabenka.“

Ignorant, vztekala se víla. Potom, docista mimo rytmus, dupla tomu náfukovi na nárt.

Kdyby byl Venouš nezatnul zuby, asi by vil jako vlk. Takhle mohl jen sycet jako had. Chytil se za modrající nohu, zavrávoral, udelal nekolik úkroku zpet a svalil se na nejbližší stul. Povalil pri tom svou krabici. Zadunělo mládencovo tělo, drevo zapraštelo a sálem zavíril oblak motýlu.

Rázem umlkla muzika, kroky tanecníku zamrzly. Venouš mel z ostudy kabát, ale pro samou prelétavou nádheru tomu nikdo nevenoval pozornost, každý stál s pusou dokorán a sledoval hemžení osvobozených motýlu.

A tak se Venouš nikdy nedozvedel, jestli motýlí poklad existuje, nebo je to jen detská báchorka.