Tuto nejstarší a již pro Jenštejn tradiční krabku naleznete přímo u hradu. Hrad je zajímavý a romantický, vřele doporučuji k návštěvě. Hradní věž je zároveň perfektní rozhlednou. Otevřeno od května do října čt, pá, so, ne. V hostinci u Caforků, který stojí na svém místě již od roku 1595, se můžete dobře nabaštit. KEŠ JE VELMI MALÁ, NENÍ TUŽKA.

JENŠTEJN

Městečko Jenštejn bylo založeno současně s malým, vodou chráněným hradem v první polovině 14.st. Jencem z Janovic (odtud název "Jencův kámen" = "Jencenstein"), dvorským místosudím v letech 1336-1361. Z té doby pochází spodní část hradní věže.

Samotný hrad byl však dostavěn patrně až za Pavla z Vlašimě, notáře královské komory, který jej koupil kolem r. 1368. K tomuto roku je také prvně jmenován Pavlem z Jenštejna("Paulus de Jenczenstein").

Roku 1376 se připomínají jeho synové Martin, Jan, Václav a Pavel z Jenštejna, z nichž Jan se stal roku 1379 třetím pražským arcibiskupem po svém strýci Janu Očkovi z Vlašimi. Jan nechal rodové sídlo velkoryse a nákladně přestavět. Vzniklo tak kompaktní reprezentativní sídlo, které si nijak nezadalo s podobnými stavbami vysoké šlechty. Jan z Jenštejna však byl velmi špatný politik. V roce 1390 o hrad a okolní zboží v důsledku roztržky s králem Václavem IV. přišel. Hrad obsadil králův podkomoří (od r. 1387), dobrodruh Zikmund Huller (skončil nakonec rukou kata) a samotný Jan z Jenštejna, pokořený a donucený k abdikaci (1396), zemřel v naprosté chudobě a zapomenutí v roce 1400 v Římě. Potom se majitelé hradu rychle střídali.

Konečně jeho poslední majitel Jan Dobřichovský z Dobřichova, který hrad získal v r. 1560, ho doslova propil a když potom r. 1583 zemřel, zabrala hrad, v té době nazývaný zámkem, pro dlužné pokuty Dobřichovského česká komora a připojila jej v r. 1587 ke komornímu panství brandýskému. V jeho rámci ztratil smysl, nebyl od té doby obýván a rychle chátral, takže už po deseti letech, r. 1597, oznamoval brandýský hejtman Kašpar z Milštejna komoře, že Jindřich Homut z Harasova na Radonicích žádal "o starý krov s jinejm dřívím v pustém zámku Jenštejnském", ale dodával, že "nad týmž zámkem při věži ještě kus krovu cihelného okolo 15 párů krokví stojí, s trámy, přednicemi, hambalky ...", a snad považoval tehdy ještě opravu budovy za možnou. K žádné opravě však nedošlo, protože zápis z r. 1608 označuje Jenštejn jako "zámek starý a zpustlý".

Poslední ránu dostal hrad ve třicetileté válce, pravděpodobně v roce 1640, kdy vojska švédského generála Banera, vydrancovala a vypálila městečko Jenštejn a společně s ním vypálila i opuštěný zámek.

Po třicetileté válce zůstaly v Jenštejně nadlouho pouze vypálené, zpustošené a liduprázné grunty, podle brandýského urbáře z r. 1651 "tvrz Jenštejn ... bývala cihlami přikryta a v ní pokojův nemnoho. Stojí na skále, okolo ní příkop dosti hluboký vodou napuštěný, přes něj býval most dřevěný, a to již všechno zpustlo a tak zpustlé stojí."

Opuštěné statky byly znovu osazeny až v létech 1655-1660. V té době byl Jenštejn povýšen na městečko a byla mu přiznána práva trhová. Ještě na začátku 20. stol. byl Jenštejn uváděn jako městečko. Tohoto práva však nikdy nevyužil.

Po vzniku republiky v roce 1918 a po 1. pozemkové reformě ve dvacátých letech vzniklo v Jenštejně mnoho malých hospodářství a desítky řemeslnických domků. Násilná kolektivizace po únoru 1948 a léta socialistického budování nadlouho přerušila příznivý vývoj obce. Obec byla dokonce zařazena mezi obce "na dožití", tj. bez možnosti výstavby nových domů, v podstatě byla určena k zániku. V blízkém chráněném údolí Vinořského potoka byla zřízena ohromná skládka, kam bylo vyvezeno 1200 vlaků odpadu z pražských podniků, popílek ze sléváren, kůra z pily, umělohmotný odpad všeho druhu, zbytky kabelů, cívky od kabelů, pneumatiky i odpad z budování metra.

A další osudy hradu? V 19. století a ještě na počátku 20. století sloužila zřícenina za obydlí i hospodářské zařízení venkovské chudiny. Zříceného zdiva bylo použito jako stavebního materiálu k stavbě domků v prostorách hradu. Když stav horní části věže už ohrožoval sousední budovy, bylo po provedení rozsáhlého archeologického průzkumu (1970-1976) hradní torzo opraveno a tato významná historická památka r. 1977 zpřístupněna veřejnosti.

Po roce 1989 řeší nové vedení obce nápravu ekologických a urbanizačních škod, buduje se základní infrastruktura, opravují se domy. Obec se postupně vzpamatovává ze škod utrpěných v minulých letech, využívá příznivé polohy v blízkosti hlavního města a začíná se zařazovat mezi moderní perspektivní obce.

HRAD

Hrad byl vystavěn na skalnatém ostrohu v úzkém údolí potoka Chobotu. Hradní půdorys tvořil nepravidelný lichoběžník, obrácený širší stranou ke vstupu. Byl to vodní hrad, chráněný z jižní strany rybníkem, z ostatních příkopem vytesaným ve skále, který byl napouštěn vodou z rybníka.

Dosud jsou zachovány zbytky brány, věže a v nepatrném rozsahu i obvodní zeď jednoho křídla paláce na vnitřním nádvoří, které bylo asi v úrovni okolní roviny, kdežto obvodní hradby dosahovaly zvenku úpatím svých zdí až k hladině rybníka. V jihovýchodním rohu hradního areálu stojí válcová věž, obklopená navenek masivní plášťovou zdí, spadající do někdejšího příkopu. Směrem k severu na ni navazovalo podélné vstupní křídlo, takže její válcová část krytá zděnou helmou napohled vyrůstala z jeho hmoty a byla viditelná až nad jeho střechou. Původní vstup do věže byl pouze brankou ve výši 8,6 m nad nádvořím hradu po můstku z hradního paláce. Zdvižený můstek zapadl do mělkého obdélníkového výklenku ve věži. Z předsíňky za brankou byl přístup jednak do kaple, zaujímající celé toto patro věže, sklenuté křížovou klenbou a s malým polygonálním presbytářem v tloušťce zdi, jednak na šnekové schodiště zřízené rovněž v síle zdi, které spojovalo kapli s klenutým patrem pod ní a s místností v patře nad ní; ostatní podlaží věže byl patrně přístupná jen po žebřících.

Ačkoliv šlo o nevelký a málo důležitý hrad, jeví se v provedení stavby snaha docílit monumentálního vzhledu vytvořením větších optických celků i tím, že na válcové části věže je místy uplatněn typický prvek hradů a falcí 12. století, bosované zdivo, které mělo i malému opevněnému sídlu dodat dojem nedobytné mohutnosti a síly.