Ke kamenu na pravé straně silnice vedoucí z Třebíče do Pocoucova a Trnavy se váže pověst o zkamenělé bábě. Kdysi v těchto místech prý žila bába kořenářka, která přeochotně pomáhala všem lidem od nemocí a ostatních neduhů. Peníze za léčení nikdy nežádala, pacienti dávali to, čeho měli dostatek: mléko, vejce, máslo, mouku. Až se stalo, že jeden poutník, kterému kořenářčina skromná chaloupka posloužila noclehem, nechal babce váček s penězi, aniž o tom věděla. Kořenářka si měšce všimla pozdě, než aby jej mohla včas vrátit. Poutník už byl daleko. Bába otevřela váček a začala peníze přepočítávat. Jejich lesk a zvonění se jí zalíbilo natolik, že začala litovat, proč si za své služby až doposud nenechávala zaplatit. Touha po penězích jí zcela zatemnila mozek a nedokázala již myslet na nic jiného.


Jednoho večera zaklepal na kořenářčinu chaloupku pocestný. Babka nejdříve nechtěla otevřít, ale příchozí ji ubezpečil, že má u sebe dost peněz a za nocleh jí zaplatí. Jakmile poutník překročil práh domu, začala kořenářka přemýšlet, jak získat měšec, který pocestný ukrýval za pasem, až se rozhodla, že ho oloupí ve spánku. Měšec se jí sice podařilo získat, ale poutník se probudil a když zjistil, co se stalo, pokoušel se bábu chytit. Ta vyběhla z chaloupky ven a utíkala lesem, co jí nohy stačily. Pocestný, když viděl, že kořenářku nedohoní, výkřikl do měsíční noci kletbu: „Bodejž bys, bábo, za svůj prokletý čin zkameněla“. Stalo se. Bába se propadla až po kolena do země a zkameněla.

Druhá verze pověsti má podobný průběh, bábu ale zakleje matka dítěte, které kořenářka odmítla ošetřit. Učitel František Veselský přisoudil v předminulém století lakotné kořenářce jméno Alruna, které pochází z nordického bájesloví.

Při vyzvedávání budte prosím opatrní, protože kolem projíždí poměrne dost aut.