To tedy bylo něco.

Cache, která má v atributech předpokládanou nebo v lozích zmíněnou časovou náročnost rovnající se jedné delší procházce, já obvykle lovím čtrnáct dní. Když je čas, když jdu kolem, když můžu, když chci,... rozvláčně leč koncepčně :-), v tomto případě vždy za tmy, ta přidá nejednu hvězdu v hodnocení radosti z lovu. Ale v tomto případě mi to vlastně vůbec nevadilo a trochu mě i mrzelo, že jsem došel do finále, které jsem, snad možná i schválně, oddaloval.

Další, co mě trochu mrzí, že jsem si musel říct o nápovědu správci zlínských strašidel, když jsem nemohl a nemohl objevit černého koně. Ale toš co už. Tam, kam jsem se podíval už desetkrát, jsem se podíval pojedenácté a úspěšně. Asi zastření smyslů, nedůslednost, neuvědomění si toho, jak může černý kůň vypadat. :-)

Taky jsem se přesvědčil, že je dobré číst slovo od slova pokyny a hlavně si je uvědomit - to když jsem se vracel pro jedno číslo... (v dešti to bylo obzvláště výživné, následovat bílou paní a nezabít se)

A co říct k úplnému závěru? Nemohl jsem si vybrat lepší čas a podmínky. Hodinu před půlnocí, za mírného deště, vítr ohýbal stromy, celý les tajemně hučel. Takže to, že jsem si nemohl vybrat lepší čas, myslím tak, jak to říkám - bylo to dokonalé dokreslení už tak povedené malby. (Podobné kouzlo měl Otomiloš před rokem, za úplňku, při více než dvaceti stupních pod nulou a s křupajícím sněhem pod nohama.) Jen tedy moje kresba utrpěla počasím - ze stromů i mraků kapalo víc a víc, tak jsem chránil logbook jak mohl a spěchal jsem. Ale třeba jsem nabídl autorovi lesní strašidlo a skrytí čísel pro další díl :-). Navíc při těch pazvucích všude kolem jsem se cítil tak nějak nesvůj, toš sem byl rád, že už jdu pryč.

Cestu zpět jsem zvolil trochu oklikou - zavzpomínal na Miloše a pak na asfaltce měl možnost sešlapat z bot nánosy bláta.

Děkuji mnohokrát, ať žijí strašidla!

Odloveno společně s Vojtey teamem. Keš nás opravdu nadchla. Všechny stage byly nádherné, ovšem nejlepší byl vodník a magická finálka.

Díky moc za ni.